Co se života týče, proplouvám jím pouze s šálkem kávy v ruce. V případech, kdy mám ruce prázdné, životem neobratně klopýtám a to doslovně, jelikož pravidelné zakopávání patří mezi mé oblíbené aktivity.
Ráda bych vás tímto stručným vhledem,
letem světem seznámila se svým životem.
Začnu nejspíše tím, že slova mě vždy fascinovala. Moje mamka si dodnes vyčítá, že mě naučila mluvit příliš brzy, jelikož jsem od té doby prakticky nezavřela pusu. Žvaním a žvaním, až je to kolikrát zcela nemístné.
Budiž jedinou mou omluvou,
že narodila jsem se ženou.
Na základní škole jsem byla spíš typ flákače, vždy mi stačilo držet se průměru a nijak nevyčnívat. Nikdy jsem nevyhledávala partičky vrstevníků. Ne, že bych byla typický samotář, ale co se týče lidí, upřednostňuji kvalitu nad kvantitou.
Možná právě díky mé výřečnosti jsem se nestala terčem šikany, i když se o to mnozí z mých bývalých spolužáků pokoušeli. Při jakémkoliv pokusu opřít se do mé osoby, byla mou odpovědí vždy salva v podání verbálního bombardéru, kterým jsem již tehdy disponovala.
Jelikož jsem se obešla i bez vulgarit,
neuměli si s tím ti pitomci poradit.
A tak mě časem nechali být.
Co jiného jim zbývalo,
když jejich urážky a narážky,
vyznívaly naprázdno.
Na střední škole to nebylo o nic lepší. Vystudovala jsem... No to je silné slovo - odchodila jsem jednu z pražských obchodních akademií a na konci studia mi byly jasné pouze tři věci.
Za prvé jsem zjistila, že účetní ani úspěšný podnikatel ze mě opravdu nebude, protože jsem ve své fiktivní firmě dokázala zpronevěřit pár milionů ročně a ani jsem nevěděla za co.
Druhou skutečností bylo odhalení mého jedinečného talentu vyhledávat průšvihy a to především ty milostného charakteru. A konečně za třetí, že moje krevní skupina je cafe latté pozitivní a jsem tudíž geneticky naprogramovaný závislák na kávě.
Během předešlých studií mi bylo stále naznačováno (a myslím, že i celkem oprávněně), že vzhledem k mým dosavadním studijním (ne)úspěchům jsem žhavou kandidátkou na modré křeslo za pokladním pultem některého z pražských supermarketů. Byla jsem však obeznámena tím, že pokud bych se do maturity zvládla naučit dělat tabulky v Excelu, možná to časem dotáhnu na vedoucí skladnici v Albertu. Ale víc ať od života radši nečekám.
Dnes je mi 25 let. Studuju vysokou školu (už druhou), práci mám, života si užívám, a to plnými doušky. A slavné Excelovské tabulky jsou mi dodnes volné jak kšandy.
Nakonec se ze mě stal studijní typ,
bylo jen třeba najít ten správný obor.
Teď ze mě je študák jak cyp,
k učení už nemívám odpor.
Co studuju, proč a jak - o tom až jindy. Doufám, že jste už dopili svou ranní kávu (já už tlačím třetí).
A až vám bude někdo říkat na co máte a na co ne,
vězte, že je jen na vás, kam až to dotáhnete.
Jelikož jediný, kdo vám skutečně dává limit jste vy sami. Užijte si zbytek dne.
Emča K.
Žádné komentáře:
Okomentovat