Čtvrtek ráno, náměstí Jiřího z Poděbrad. Praha se probouzí do jarního dne. Je devět ráno a slunce praží, jakoby bylo spíš léto. Zatímco jsem čekala na svou kamarádku, mě ťukla do nosu opojná směs vůní z nedalekých farmářských trhů. Když jsem při pohledu na hodinky zjistila, že mám ještě pár minut než Patricie dorazí, vykročila jsem vstříc stánkům nacházejících se v blízkosti kostela.
Čerstvé ovoce i zelenina, spoustu druhů pečiva a koláčů. Nespočet barev květin i dřevařské výrobky. To vše trhy nabízely, stačilo jen natáhnout ruku... Bylo těžké odolávat všem těm vjemům, úsměvům prodejců a nabídkám ochutnávek, ale dokázala jsem to. Těšila jsem se na snídani a cestou do Coffee Room mě vidina odmítnutých sladkostí neustále odváděla od konverzace. Hovory o životě, které se svými kamarádkami vedu, mě vždy velmi baví. A na dnešní setkání s Patricií jsem se těšila o to více, protože jsme se hodně dlouhou dobu neviděli.
Po výborném jídle a šálku kávy, o kterém jsem psala v článku Coffee room, se naše cesty rozdělily a já zamířila do univerzitní knihovny. Zrovna, když jsem otevírala dveře od fakulty, mi přišel email, že jsem nebyla přijata na studijní pobyt do Norska. Kávařky řeknu vám, že mě to skutečně zamrzelo. Opravdu jsem se tam těšila a už jsem se viděla na univerzitě ve Stavengeru. Ale co se dalo dělat, rozhodnutí, znělo jasně. A tak jsem dál v cestě pokračovala už jen šouravým krokem.
Další mojí zastávkou byl antikvariát, ve kterém jsem si chtěla vyzvednout knihu, kterou jsem již měsíce sháněla a den předtím se mi ji konečně podařilo najít, za velmi slušnou cenu. Jak už to tak bývá, jedna neblahá událost na sebe nabaluje další. Prodavač v antikvariátu mi oznámil, že přestože mi došla zpráva o potvrzení, že knihu mají, musel to být omyl. Už dávno se na prodejně nenacházela.
Začala mě přepadat špatná nálada. Pocit, z dobře nastartovaného dopoledne byl pryč a já nastupovala do tramvaje číslo 16. Vystoupila jsem na I. P. Pavlova a jelikož Patricie dopoledne mluvila o tom, že si v Levných knihách koupila něco zajímavého na čtení, při výstupu jsem neváhala a zamířila rovnou tam. Vždycky dávám na své pocity a i když jsem nevěděla proč tam jdu, nebo co vlastně hledám. Ale tušila jsem, že by mi to, co tam najdu mohlo zvednout náladu. Ani ne za pět minut jsem už odcházela s úsměvem na rtech a dvěma básnickými sbírkami, které v mé malé knihovničce schází. Ale radost se mi nezdála být dostatečná, a tak jsem se ještě chtěla na chvíli projít po místních trzích v Belgické ulici.
A tam to bylo. Barevný svět miniaturních dortíků. Kouzelné cukrové království z názvem IF Café. Ta preciznost, s jakou byly zákusky do nejmenších detailů vypracované, mě doslova pohltila a nevěřícně jsem koukala do výlohy dobrých pět minut. Můj zrak byl naprosto zhypnotizovaný při pohledu na růžový dezert v podobě velké malinové makronky.
Je zcela evidentní, že cukrářka Iveta Fabešová, jenž je majitelkou podniku a zároveň pekařkou a cukrářkou, vytváří tyto sladké zázraky s neskutečnou láskou. Obdivuji cukrářské umění, podle mě je každý dortík upečený s citem, malý kousek ráje. A v tu chvíli jsem si jeden nebeský střípek nechala zabalit s sebou.
Věděla jsem, že nemám vysněný studijní pobyt na norské univerzitě, ani knihu kterou jsem měsíce sháněla. Za to jsem měla plný žaludek po dobré snídani, příjemný pocit ze skvělého rozhovoru s kamarádkou a plné ruce práce, abych své dnešní literární a gastronomické úlovky dovezla domů. K večeru jsem jsem listovala stránkami Máje a usínání se neslo v duchu barev a vůní z toho hořkosladkého dne. Pravdou je, že byl kapánek dražší, než ty dny předešlé, ale byly to nejlépe utracené peníze za poslední dobu. Jasně, štěstí si za peníze nekoupíte, ale můžete si koupit to, co vás činí šťastnou.
Život je občas hořký a bohudík za to. Jedině tak si totiž můžeme vychutnat i jeho sladkou chuť. Protože člověk míní a život mění. Někdy prostě jdeme do lesa na houby a vrátíme se s borůvkami. A proč se zlobit na les, že nám nedal to, co jsme chtěli. Když si místo bramboračky můžeme udělat výborný borůvkový koláč. Chuť po polévce s houbami možná neutiší, ale jistě nám ve spojení s dobrou kávou a posezením na zahradě minimálně zvedne náladu.
Dnešní článek byl o tom, že ne vždy dostaneme to co chceme, hned. A já pevně věřím, že to tam na nás někde čeká. Ať už je to moje zbloudilá kniha, váš vysněný partner či lepší pracovní nabídka. Jednoho dne, to jistě dorazí, ale do té doby je fajn si zpříjemnit život alespoň tím, co už máme.
Negativistů, kteří se osypou z každého prdu je většina :-). Tak pojďme společně s šálkem v ruce proti proudu a berme život s nadhledem. Možná, že při té cestě utratíme víc peněz za kávu, dorty a další příjemnosti ale rozhodně se nám bude i o to lépe na tomto světě žít.
Ema, jenž čtvrteční večer strávila ve společnosti velkých básníků :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat